Cachaca

Výroba cachaçy sahá do 16. století. V tomto období se Portugalci usadili v Brazílii, začali ve zdejších vhodných podmínkách pěstovat cukrovou třtinu a přesunuli sem i svou cukrovarnickou výrobu.

Dnes se tohoto destilátu ročně vyrobí přes 1,3 miliardy litrů ročně, z toho 99 % se spotřebuje přímo v Brazílii. To by znamenalo, že na každého Brazilce připadá asi 6 litrů cachaçy ročně. Den cachaçy se však slaví jak v Brazílii (13. září), tak celosvětově (12. června).

A čím se vlastně brazilský národní destilát vyznačuje a v čem se liší od rumu? Abychom mohli produkt nazývat cachaça, musí splnit několik podmínek:

• je vyroben ze šťávy z cukrové třtiny (u rumu jde většinou o melasu)
• obsah alkoholu se vždy pohybuje v rozmezí 38–48 % (u rumů horní hranice neexistuje)
• přislazuje se maximálně 6 gramy cukru na litr (u sladších tmavých rumů to bývají až několikanásobky)
• MUSÍ být vyroben v Brazílii a nikde jinde

Vstupní surovinou k výrobě je šťáva z cukrové třtiny (to má cachaça společné s tzv. agricole neboli zemědělskými rumy – pokud jste tedy rum tohoto typu v minulosti měli a chutnal vám, nejspíš by vám chutnala i cachaça). Tato šťáva se vylisuje, následně nechá zkvasit a nakonec destiluje na požadovaný obsah alkoholu kolem 40 %.

Některé cachaçy procházejí rovněž procesem zrání. To neprobíhá v dubových sudech, jako je běžné u rumu, ale v sudech z lokálních stromů jako amburana, balsa, cedr či tapinho. Tím je výrazně ovlivněn jejich specifický chuťový profil a také výsledná barva. Cachaçy se dělí na typ branca (bílá) a amarela (žlutá/zlatá).

Tak jako u jiných typů alkoholu, i u cachaçy najdeme produkty kvalitnější a produkty méně kvalitní. Rozhodující je zde především zrání a jeho případná délka. Jednodušší cachaçy najdou své uplatnění v koktejlech, tím nejznámějším je caipirinha. Ty sofistikovanější si můžete vychutnat samotné, stejně jako kvalitní rum či whisky. Příkladem prvního typu je třeba Pitú, příkladem druhého pak Velho Barreiro.